Radílci
Radílci
Občas se zaposlouchám, jak mluví lidé okolo. V práci s kolegy, podřízenými, s nadřízenými, se sousedy, známými, partnery, dětmi, kamarády…
Je překvapující kolik rad v rámci komunikace padá. Většina z nich je nevyžádaných, mnohé se opakují stále dokola. Vychází mi z toho, že je u nás strašně moc lidí, kteří vědí, jak máme správně žít, fungovat, reagovat, učit se… Otázka zní: Jak je tedy možné, že nejsme všichni šťastní, že tolik věcí nefunguje, jak by mělo, že děti mají naše rady „na háku“?
Z jakého ranku jsou rady, o kterých mluvím? Řeknu, že se cítím unaveně, dotyčný ani neví proč, ale řekne mi 3 rady, co dělat. Tatínek, který vystudoval vysokou a dělá práci, která ho nebaví, radí dítěti, jak se má pořádně učit, aby to někam dotáhlo. Maminka radí dceři, jak si vybrat partnera, přestože sama si není jistá, jestli žije takovým způsobem, který ji uspokojuje. A nekonečně dalších situací.
Úplnou a jasnou odpověď nemám. I to, co vím, by zabralo dvě stránky. V tuhle chvíli předkládám jednoduchý závěr: milujeme dávání rad, protože nám to dává pocit, že jsme chytřejší, zodpovědnější a důležitější než ti, kterým radíme i než všichni ostatní.
Tak nějak nám to umožňuje, abychom zapomněli na to, co bychom si měli vyřešit sami se sebou, se svými blízkými nebo ve svém oddělení v práci, protože to je větší námaha. Když se to spojí se stěžováním, je to „mazec“. :-)
Taky jsem někdy radílek. Když se chytnu za tlapku při činu a uvědomím si, co to vlastně vytvářím a na co si hraju, je to tak komické, že se dobře pobavím. Zkuste se taky chytat při činu. Při troše sebereflexe se taky dobře pobavíte.
Autor: Zuzka Osininová