Proč neděláme, co doopravdy chceme? Že by strach?
Proč neděláme, co doopravdy chceme? Že by strach?
Sledujte, jak často se vám stává: chcete začít dělat něco nového (malou nebo velkou věc), změnit práci, učit se zpívat… a lidi kolem vás vám začnou říkat: „Zvážila sis to pořádně?“ „Co když to nedopadne?“ „Abys na tom pak nebyla hůře než teď.“ „Buď opatrná.“ „Abys nebyla trapná.“ A vy nakonec ztratíte odvahu a neuděláte to.
Říkají vám to různí lidé. Často ti nejbližší, kterým na nás záleží. Když budete tu konverzaci, co s vámi vedou, opravdu vnímat, zjistíte, že to vlastně říkají tak nějak ze slušnosti, ze zvyku, z pocitu povinnosti upozornit vás na „nebezpečí“. Ale co ve vás ve skutečnosti oslovují a následně zvětšují, jsou obavy a strach z nových věcí, z budoucnosti, ze života. Oni to myslí dobře (na jejich úrovni vnímání) nebo si tím posilují svůj pocit důležitosti (to si obvykle nepřiznávají).
Trvalo mi dlouho, než jsem si to pojmenovala jasně. A než jsem si přiznala, že kdybych tam já sama neměla svoje obavy a pochyby a tak trochu alibismu, prostě bych “to“ udělala, nedala bych se zviklat.
Při hloubkové inventuře života jsem zjistila, že nejvíc jsem se posunula, největší radost jsem zažila, nejkrásnější věci jsem vytvořila, když jsem dělala to, co jsem chtěla udělat já sama, i když mě okolí zrazovalo.
Co nejhoršího se může stát? Nedopadne to podle představ. Určitě je lepší do toho šlápnout a být pro okolí trapná, neuvážlivá... Ale (u)dělat co já sama chci. Než žít/dělat dokola to samé, co mě už vlastně nijak neobohacuje nebo nebaví. Chce to jediné - převzít zodpovědnost za svůj život, za jeho naplnění. Nevymlouvat se a nečekat, co mi odsouhlasí druzí.
Pořád se občas bojím, odkládám skok do nového, netoužím být trapná. Ale i tak jdu do toho. A hodně si hlídám, abych nepodsouvala svoje strachy druhým. Protože to je něco, co rozhodně dělat nechci. Jak to máte vy?
P.S. Při osobním koučinku na tohle narážíme pořád. Dá se s tím velmi dobře pracovat.
Autor: Zuzka Osininová