O svobodném koňovi

Pohádka pro ty, kdo se necítí šťastní a nevědí proč.

Narodil se kůň. Už když mu byl rok, bylo vidět, že je hezký, silný, šikovný a hodný, vlastně poslušný. Všechny dostihové stáje ho chtěly koupit. Bylo jasné, že bude ochotný trénovat a bude vyhrávat všechny závody. Měl se moc dobře. Tam, kde byl, se o něj všichni starali, chránili ho, hezky na něj mluvili. Potom ho prodali jinam a tam to bylo stejné. Trénoval, jak bylo potřeba, dělal všechno, co po něm chtěli a začal vyhrávat. Měl se lépe než ostatní koně kolem něj, protože ti vyhrávali méně závodů. Všichni o něm říkali, že je krásný, silný a chytrý kůň, že investovat do něj, se vyplatí. Napadalo ho, že má velké štěstí, že se mu tak daří a že ho mají všichni rádi.

„Co bys doopravdy chtěl, koníku?“
Abych vyhrával. Aby mě měli pořád rádi.“
„Ptáme se na to, co bys doopravdy chtěl, ne na to, co se bojíš ztratit. Co bys doopravdy chtěl?“
Kůň se celý zavrtěl a řekl pomalu a provinile:
„Chtěl bych divné věci, úplné nesmysly.“
„Co třeba?“
„Chtěl bych odsud na chvilku odejít jen tak sám, bez člověka a trochu se rozhlédnout okolo. Ale určitě bych se za chvilku zase vrátil.“
„Opravdu to chceš?“
„Ano.“
A při té představě se kůň malilinko pousmál, aniž by o tom věděl.
Brána se jakoby náhodou pootevřela a on vykročil ven. Bylo to jednodušší, než si myslel. Začal se nesměle usmívat a pak smát. Skřítek a víla se smáli s ním. Kousek popošel, kousek popoběhl a moc si to užíval. Jen tam někde vzadu byla obava, co tomu řeknou lidi, kteří se o něj tak hezky starají a on prvně v životě nedělá, co chtějí.
„Po čem dalším toužíš, koníku?“
„Chtěl bych mít ve hřívě jeden copánek a v něm zapletené luční kvítí. Ale to je hrozná hloupost, to žádný rozumný kůň nemůže chtít. Je to divné a divně by to vypadalo.“

A frnk, za vteřinu měl copánek i s kvítím. Šli kolem jezírka, a tak se na sebe mohl podívat.
Uf, to byla krása a kvítí mu lehce vonělo pod nos.
„Přání se nehodnotí, koníku. Po čem toužíš z celého srdce, je vždycky správně. Co bys na tom chtěl hodnotit?“
„Ale mým lidem by se to nelíbilo. Teď už mě možná nebudou mít rádi.“
„Proč myslíš, že tě mají rádi víc než ostatní koně z tvé ohrady?“
Koník chvíli přemýšlel, zaškaredil se, pak posmutněl a nakonec řekl:
„Mají mě rádi, protože vypadám, jak chtějí, dělám to, co chtějí, předvádějí se se mnou a vydělávají na mě peníze. Proč jsem si toho dříve nevšimnul?“

„Protože tak jsi byl vychovaný, nenapadlo se tě na to podívat z jiné strany. Taky to bylo pohodlné a bezpečné. Všimnul sis toho, až když sis dokázal přiznat, že nejsi šťastný, i když podle všech okolo bys měl být.“
Aby ho rozptýlili, řekli víla a skřítek: Co ještě bys zrovna teď hrozně rád udělal?
Kůň se stydlivě zapýřil.
„Chtěl bych kopat do kamínků, šišek a klacíků po cestě. Připadá mi to hrozně lákavé, ale neumím to.“
Už nepotřeboval pobízet, hned s tím začal a byla to velká legrace, i když se mu to na začátku moc nedařilo. Nebo možná právě proto.
Chvíli takhle skotačili, když na koníka sedl tíživý pocit.
„Já se vůbec nechci vrátit. Neumím si představit, že to bude stejné, jako dřív. Prázdné, předem dané a já budu dělat, co se mi řekne.“
Skoro se rozbrečel.
„Ale vrátit se musím, neumím se o sebe postarat. A zklamal bych lidi, kterým patřím a kteří mi věří. A kdo bych vlastně byl, kdybych nic nevyhrával?“
„Víš ty co, prostě to zkus. My budeme pořád s tebou, poradíme a pomůžeme, když bude potřeba. Teď se na to vyspíme a pak uvidíš.“
Koník měl prvně v životě krásné barevné sny. Tančil v nich, smál se, kopal do kamínků. Taky hrozně rychle běžel po louce a po lese až mu vlál copánek s kvítím, ale běžel sám a jak se mu chtělo.
Tak šli pár dní dál a dál, vždycky se našlo něco k jídlu. Všechno bylo jiné. I ty věci, které znal, voněly a vypadaly na svobodě jinak. Občas potkali lidi a ti se vůbec nedivili, že se prochází sám. Pozdravili ho a zeptali se, jestli si ho smí pohladit a zapletli mu čerstvé kvítí do copánku. Občas poprosili, jestli na něj můžou na chvíli vysadit děcko, někdy mu dali mrkev. A většinou o něm říkali, že je krásný a milý a že takového koně ještě nikdy nepotkali. Tak se poznalo, že jsou v jiném kraji. V kraji, kde kůň je krásný i když netrénuje.
Se skřítkem a vílou si pořád povídal, ale už na ně nespoléhal, věděl, že si poradí sám. Cítil se tak silný, jako nikdy. A když se mu něco zachtělo udělat, udělal to. Poskočil jako hříbě a bylo mu jedno, že tohle přece dospělý kůň nedělá.
Rád potkával lidi. Líbilo se mu, že je nemusí poslouchat, že jim dělá radost, jen když on sám chce, že ho obdivují, i když jim neslouží, i když nevyhrává závody. Zastavil se u jednoho statku, kde zvířata pobíhala volně, nikdo nekřičel a lidi měli krásné jasné oči. A rozuměli mu, co chce říct.

Řekl jim:
„Chtěl bych tu s vámi žít. Jsem svobodný, a proto když se mi zachce, odejdu a zase se vrátím. Vím, že přináším radost a sílu, kamkoli vstoupím. Cestou sem jsem objevil, že poznám, když je někdo nemocný a leckdy umím pomoct s uzdravením, rozdivočelé děti se se mnou uklidní a smutné se rozveselí. Chci žít tam, kde mě mají rádi pro to, kdo jsem a nebudou mě cvičit a předělávat.“
Zůstal na statku a občas odešel a zase přišel. A lidé o něm říkali:
„Tak jedinečného, silného a nádherného koně jsme snad ještě neviděli. Jakoby celý zářil. Ani nevíme, čím to je. Asi že je sám sebou a nestydí se za to. Když se octneme blízko něho, cítíme se silnější, odvážnější a lepší.“

Někteří lidé říkali:
„Je divný. Měli by ho zavřít do stáje a vydrezírovat.“
To byli většinou lidé, kteří žili podle toho, jak by se prý mělo žít a kteří dělali to, co po nich chtěli jiní.
Se skřítkem a vílou si koník povídal pořád. Poslední otázka, na kterou chtěl nutně dostat odpověď od nich, i když tušil, že ji zná sám, byla:
„Jak poznám, že dělám správné věci, že nebloudím?“
Víla i skřítek se smáli, ale odpověděli:
„Zeptej se sám sebe, jestli to, co chceš udělat, chce tvoje srdce nebo jestli ti to našeptává tvůj strach. Srdce vždycky ví. Neřeš, jestli se to bude líbit ostatním. Ty jsi ty. Jen když děláš to, co naplňuje tvoje srdce, stáváš se tím nejdokonalejším koněm, člověkem…“

Všechna mláďata – hříbata, děti, koťata, ptáčata ho milovala, protože s nimi mluvil jako se sobě rovnými, nikdy je nepoučoval a nezahanboval. Jediné, co jim často připomínal, bylo to, co on sám si uvědomil, až když byl dospělý a slavný kůň: „Nejste na světě, abyste dělali radost rodičům, učitelům, kamarádům nebo trenérům. Jste tu, abyste poznali, kdo jste a co chce vaše srdce a dělali to s radostí a naplno.“

Autor: Zuzka Osininová