Koučink a sebekoučink v Jizerkách aneb vyzmizíkujme svá „ale“
Koučink a sebekoučink v Jizerkách aneb vyzmizíkujme svá „ale“
Jsem v krásné kanceláři na venkově – v Jizerkách. A přemýšlím o tom, co jsem chtěla udělat a neudělala (obyčejné i neobyčejné věci), kam jsem chtěla posunout svoji práci a zatím neposunula. A vzpomněla jsem si na jeden kousek své několik let staré vize: „koučuju a vedu část svých kurzů v Jizerkách, v kreativním prostředí, kde jde všechno snadněji, …“
Mnoho mých koučinků probíhá v parku, lesíku, …. Přemýšlím, proč mně o to tak moc jde. Důvod číslo jedna - samozřejmě jsem ráda v příjemném prostředí. Důvod číslo 2 je minimálně stejně důležitý. Znáte ty hezké, spíše velké manažerské kanceláře? Co by za to (možná) dal někdo, kdo ji nikdy neměl. Jenže ….! Všechny jsou stejné, spíše neosobní a stereotypy chování a myšlení tam sedí na stole, visí na zdi a koukají z každé poličky. Někdy je víc úsilí vykopnout koučovaného z těch stereotypů (nebo vykopnout stereotypy z té kanceláře a z hlavy manažera) než dotáhnout ten zbytek. Restaurace či kavárny jsou o chlup lepší, ale úplná svoboda pohybu a tvorby tam taky není. Ptám se: „Jaký potenciál má můj prostor v horách pro moji práci?“ „Co to může vytvořit pro ostatní?“
Pro mě je koučink radost, svoboda, objevování cest, odkrývání potenciálu, pojmenovávání překážek, zbavování se strachu a vytváření nové reality. Reality, která by nevznikla, kdyby se koučovaný manažer nerozhodl a nezačal dělat něco, co předtím neviděl, čeho se obával, nevěděl jak do toho. Je jasné, že tohle jde lépe v prostředí, kde jsme vytrženi ze svého stereotypu myšlení.
Pokračuju v přemýšlení jak to udělat, aby za mnou byli lidé ochotni přijet do Jizerek, do krásného tvůrčího a přívětivého prostoru vhodného pro individuální koučink nebo kurz pro 2 až 3 lidi (což je pro mě taky koučink). Pro začátek mám samá „ale“. Ale ono je to moc z ruky. Ale to by ten koučink musel být minimálně na půl dne nebo na den (obojí dělám běžně, ale stejně mám svá „ale“). Ale aby si pak nemysleli, že už vůbec nechci být přímo u nich ve firmě, ….
Teď mi to došlo. Tahle „ale“ mají mí klienti pořád. Co jim na to říkám radši nebudu psát. Kdo mě zná, ví, že se někdy vyjadřuju láskyplně expresivně. Když to pomůže otevření hlavy, proč ne. Abych neztratila sama před sebou tvář, vypouštím „ale“ a soustředím se na to, co to přinese. A ptám se: „Jaké možnosti se ukážou, když vyzmizíkuji svá ale?“
A začínám v hlavě vytvářet novou realitu. Je to nádhera. Vidím to před sebou: manažer, který přijede, rychle přepíná z módu „to už jsme zkoušeli, musíme, nesmíme“ a objevuje nové možnosti. I ten největší suchar a kritik je najednou kreativní a hravý, užívá si to. Atmosféra je uvolněná a dělná, dělá se to tak nějak samo až si koučovaný říká, jak je možné, že je to zábava a přitom makáme, až se z nás kouří. Masky nasazené pro mě a hlavně masky, které má nasazené sám před sebou, padají, najednou se cítí (manažer) v pohodě a bez tlaku a stresu, žádné sebebičování. V přírodě nabíráme inspiraci a klid a zase jdeme zpátky dovnitř….
Držte mi palce, ať se moje představa materializuje. Když ne přesně takhle, tak třeba trochu jinak.
Autor: Zuzka Osininová