Ironie a sarkasmus – kritika, alibismus a nejistota v hezkém kabátku
Ironie a sarkasmus – kritika, alibismus a nejistota v hezkém kabátku
Včera se mě známá ptala: „Nemáš nějaký článek nebo video na téma proč nemá manažer používat sarkasmus?“ Je to ředitelka středně velké firmy a jednalo se o její podřízenou. Pokračovala: „Musím s tím něco udělat, protože ona tím hrozně mate a znejišťuje lidi a vůbec jí to nedochází“. Tohle téma se mi vrací po padesáté za poslední rok. Ze stejné skříňky, jen trochu jiného šuplíku je ironie.
Ruku na srdce, proč to používáme?
a/ chceme něco nebo někoho zkritizovat, ale napřímo je to neslušné nebo nebezpečné,
b/ nechceme vyjádřit svůj názor na věc, o které mluvíme, abychom si nezadali nebo abychom, nevypadali moc loajálně nebo neposlušně
c/ nejsme si jistí, co vůbec chceme,
d/ chceme být vtipní nebo alespoň nevyjadřovat se jednoduše a obyčejně.
Takže je to vlastně opak otevřené a jasné komunikace, která by měla být v každém vztahu, který za něco stojí. I v rovnocenném vztahu, natožpak ve vztahu, který je z principu nerovnocenný, protože tak jsou karty rozdány ve firemní hierarchii. Vynechme vtipkování, i když i to je bod na zvážení.
Představte si komunikaci manažera s podřízeným(i) v nějaké nové nebo alespoň pro jednu stranu nekomfortní situaci. Zadávání složitého úkolu, vyjádření se k průběžným výsledkům, informování o organizační změně na pracovišti atd. Slova jsou normální, ale přidá tam deset deka sarkasmu a ironie. V tu chvíli je to matoucí. Každý z posluchačů si to vysvětluje po svém. Podle svých obav, očekávání, okamžité nálady nebo informovanosti. I když vyjádření nepůsobí nijak útočně, stejně znejišťuje. Vědět, co si šéf myslí a co přesně vyjadřuje je důležité.
Když to někomu z posluchačů připadá útočné nebo jen nepříjemné a ohradí se, manažer vtipálek může v tu chvíli říct, že to takhle nemyslel, že to myslel vlastně opačně. To znamená, že se proti tomu nedá nijak bránit. Ten, kdo se ozval, z toho vždycky vyjde jako trouba.
Už jen fakt, že kdyby podřízení mluvili stejně se šéfem, bylo by to vnímáno jako drzost, ukazuje, že to není fér.
Za totality byly ironie a sarkasmus nástroje, jak si nezadat, jak si udržet pocit vlastní integrity, jak nesouhlasit souhlasně. Zdomácněly a přešly na další generaci. Často je ani nevnímáme. Mnozí z nás jsme si na nich vybudovali svoje vtipné nebo rádobyvtipné vyjadřování. To je vysvětlení, nikoli omluva. Zbavujeme se jich neradi. Pomáhají nám se schovávat, zakrývat a manipulovat, což je přesně to, co bychom ve vztazích dělat neměli. Platí to i v soukromí, ale to už je opravdu velmi hluboká a náročná kauza.
Když se budeme rozhodovat, jestli je (ironii a sarkasmus) budeme využívat běžně nebo výjimečně, měli bychom si čestně říct, jak to s námi a s nimi doopravdy je.
Autor: Zuzka Osininová