Elseaz.cz > Blog > Syndrom vyhoření

Syndrom vyhoření

Znáte tu situaci ze zkušenosti vlastní nebo svých blízkých. Pracujete od rána do večera, ale i když děláte co můžete, stejně není nikdy hotovo. Máte pocit, že na to, kolik do práce investujete, nejsou finanční výsledky přiměřené a o jiné satisfakci typu ocenění se vám může jen zdát. Lidé kolem vás začínají podezřele skloňovat slovo workoholismus. Do toho dává rodina najevo, že trpí a tak honem ve volné chvíli ještě zařizujete něco pro nejbližší, abyste dostáli svým povinnostem a uklidnili svědomí. O tom, že byste pravidelně sportovali, malovali, zpívali ve sboru, zkrátka dělali to, co jste s nadšením dělávali za mlada se vám ani nezdá. Na otázku jaké máte koníčky řeknete neutrálně, že práce a rodina, ale sami tomu moc nevěříte. Když se vás někdo zeptá proč vlastně děláte právě tuhle práci tak vás napadají samé fráze nebo odpověď typu "něčím se živit musím". Občas si pomyslíte, že takhle to donekonečna dělat nemůžete, ale upřímnému rozhovoru se sebou samým na toto téma se radši vyhnete, protože máte obavu, ze závěru, k němuž byste došli. Jestli vám tenhle odstavec připomíná něco, co znáte ze své zkušenosti, určitě čtěte dál.

Termín vyhoření zná asi každý z nás, ale většina má o jeho obsahu velice zkreslené představy. Jaký stav nazýváme vyhořením? Jestliže jsme dlouhodobě emocionálně vyčerpaní, frustrovaní, cítíme se být trvale ve stresu. Obvykle jsme vyčerpaní i fyzicky.

Prvním základním omylem v našem uvažování je to, že "mě konkrétně se to netýká". S vyhořením je to podobné jako s propadnutím nějakému škodlivému návyku. Dokud máme věci víceméně pod kontrolou, jenom nejsou tak úplně jak by měly být, namlouváme si, že jsme v pořádku. A v tu chvíli ještě skutečně patříme do množiny "v pořádku". Problém je, že jsme v pohybu nesprávným směrem. Máme dvě možnosti: tvářit se jakoby nic a pokračovat ve stylu života jaký vedeme nebo si říct "pozor, ohrožení" a začít něco měnit.

Jak vůbec rozpoznat, že se náš stav posouvá směrem k vyhoření i když zdaleka ještě nejsme úplně "v tom? Když lidé kolem nás vyslovují podezřele často slovo workoholismus, mělo by nás to upozornit, že je třeba se zamyslet. Jestliže jsme čím dál vznětlivější, máme chuť zůstat každé ráno v posteli a nejít do práce, máme čím dál méně fyzické i duševní energie, naše sebedůvěra se snižuje, máme pocit, že nezvládáme i poměrně jednoduché úkoly, popouzí nás jednání lidí, které nás dříve nechávalo v klidu, potom je třeba začít jednat.

Situace, kdy vyhoření už skutečně nastalo, je obtížná pro všechny zúčastněné strany. Většinou se začneme chovat velice ohavně ke svému okolí, zejména k nejbližším. Protože si nevěříme, jsme podráždění, naše produktivita klesá, přestáváme být objektivní, nemáme odvahu ani sílu udělat změnu, získáme negativní postoj ke všemu a všem a jediné čeho jsme schopní je obviňování lidí okolo. Přátel i příbuzných. Pokud naši nejbližší nerozumí o co jde, cítí se ranění a v zájmu své vlastní sebeúcty mohou dojít k závěru, že jediná cesta je rozchod. Vnější pozorovatel vztahu, který nerozumí podstatě vyhoření, jim dá rozhodně za pravdu. V nejhorším případě zůstaneme sami bez známých a rodiny neschopni jakékoli aktivity a s pocitem, že nejlepší by bylo umřít, protože pak by se všechno vyřešilo za nás. I lidé s bohatým duchovním životem, který jim až do té doby pomáhal, aby se nikdy necítili sami, ho během procesu vyhoření mohou ztratit a cítit se stejně osaměle.

Kdo by si myslel, že k vyhoření se dopracujeme za pomoci špatných vlastností, bude možná překvapen. Je to naopak. Do téhle pasti nás přivádí jednání, které na první pohled vypadá velice dobře. A typickými adepty na vyhoření jsou lidé pracovití, důslední, nadšenci, ti kteří se obětují pro druhé. K těm nebezpečně dobrým vlastnostem a způsobům chování patří například velké pracovní nasazení, stanovování stále nových náročných cílů, přehnaná pečlivost a soustředěnost na detaily, snaha udělat všechno sám a perfektně, neochota vzdát se.

Jeden z možných modelů chování, které nás může přivést k syndromu vyhoření, je následující: vrhneme se do podnikání, pracujeme od rána do noci a těšíme se, že až se to rozběhne a až dosáhneme cílů, které jsme si stanovili, konečně si odpočineme a budeme se věnovat rodině a koníčkům. Jenomže podnikání v dnešní konkurenci není snadné a naše cíle se ukáží být až příliš náročné a tak dřeme a dřeme, nosíme si práci večer domů a pořád jsme nadšení. Každému vyprávíme o našich očekáváních a pracujeme víc než jsme kdy plánovali. Lidé kolem nás začínají podezřele často vyslovovat slovo workoholismus. Postupně se z nás vytratí nadšení, ale pořád urputně pracujeme. Už si ani neuvědomujeme, co byl ten počáteční záměr a čeho se týkal náš původní zápal. Ocitneme se mentálně na úrovni denní rutiny a odtrhneme se od vize (původní nebo jakékoli jiné), což znamená ztrátu opravdové motivace. V nějakou chvíli zjistíme, že jsme přestali věřit v náš úspěch, bohužel každý upřímný pohled na sebe a na naše fungování, rozhodnutí se k něčemu a představa jakékoliv změny je nad naše síly.

Další z možných modelů souvisí s tím, že se věnujeme práci s lidmi. Jsme konzultanti, poradci. Ze začátku se do toho obujeme a máme velká očekávání. Například v tréninkovém a konzultačním byznysu věříme, že lidé se pod naším vedením během dvou dnů nebo několika sezení změní k nepoznání. Dáváme do toho maximum ze sebe sama, ani si neuvědomujeme, že rodině a přátelům nevěnujeme ani zlomek toho, co klientům. Jenže práce s lidmi nepřináší výsledky příliš rychle. Lidé, včetně nás, jsou plni emocí, odporu, protikladných pocitů, odmítání a to způsobuje, že výsledky ve smyslu pozitivních změn nepřicházejí podle plánu a dost rychle. A lidí, kterým bychom se měli věnovat přibývá. Zvolna začneme mít pocit marnosti. Ale protože my se nevzdáváme, přidáme na tempu. Najednou pozorujeme, že nás popouzí reakce lidí, které se nám dříve zdály zajímavé, roztomilé a přirozené. Nakonec máme všech po krk a při slovech trénink, konzultace, rozhovor s lidmi máme pocit nenávisti nebo totální frustrace.

Jak bylo zmíněno na začátku, záleží na tom, kdy si všimneme, že je něco v nepořádku a rozhodneme se jednat. Základní a nejúčinnější opatření jsou jednoduchá, ale ne snadná. Nesnadnost spočívá v tom, že musíme něco změnit v našem myšlení a jednání. Doporučuje se vyčlenit si pro sebe čas, sednout si s notesem a tužkou o samotě a pravdivě si odpovídat na otázky typu: Proč dělám tuhle práci? Co mi přináší? Co mi bere? Je to to, co chci doopravdy dělat? Když vynechám práci a rodinu, co doopravdy rád dělám? Jakému hobby bych se chtěl věnovat kdybych měl dostatek času a peněz? Kolik hodin týdně se doopravdy bavím? Kdy jsem byl naposledy prospěšný někomu jen tak, aniž bych očekával jakoukoliv odměnu? Co přináším rodině kromě peněz? Z čeho plyne můj pocit stresu? Co stresové reakce spouští? Zpočátku možná nebudeme schopni si upřímně odpovědět z podvědomé snahy udržet status quo (ničeho na světě se nebojíme tolik jako změn), ale když vytrváme a tu hodinku o samotě strávíme každý týden, postupně se nám vyjasní, které činnosti a návyky v našem životě jsou nesmyslné a musíme je změnit a co má naopak zdravé jádro. Paralelně s tím musí přicházet rozhodnutí dělat změny.

V případě, že máme pocit, že sami na to nestačíme, pak rozhodně neodkládejme návštěvu odborníka.

Zjednodušeně lze říci, že jestliže vedeme vyvážený život, v němž je čas i na rodinu, koníčky a přátele, nepřepínáme se, děláme to, co pro nás má nějaký větší smysl a ten dokážeme mít na paměti, nepřeceňujeme svoji důležitost a umíme si vychutnat odměnu za naše úsilí a jestliže jsme schopni a ochotni se na náš život čas od času podívat objektivně a pravdivě a udělat aktivní kroky k odstranění přílišných odchylek od ideálu, budeme v pohodě. Jednoduché, že?!

Nezapomínejme na to, že jsme ten nejcennější a nejdůležitější kapitál, který vlastníme a podle toho o sebe pečujme.

Kurzy související s tímto tématem: